Image
Ostrava je místem, kde jsem se narodil a kde jsem se také později vrátil, abych pokračoval třetí třídou základní školy. Avšak právě zmíněné mezidobí a vlastně prvních osm let mého života bylo opravdu šťastně prožitých v krásné přírodě okolí Teplic nad Bečvou. Řeka Bečva, tenkrát krásně čistá, nabízela v létě to nejnádhernější koupání a v zimě boj o záchranu života na prolamujícím se ledě. Za toto své nejšťastnější dětství děkuji rodičům.

 
Takže od třetí třídy v Ostravě. Velké město a taky méně přírody. V létě tábory, jaké jiné než pionýrské a později i skautské. Bohužel ne však na dlouho a po roce 68 už žádné. Zima v duchu „dovolených“ ROH na horách do mých oblíbených Beskyd a na Chopok. Byl to bezstarostný a fajn život. Rád vzpomínám.

 
Základní škola netrvá věčně a následovalo gymnázium. Podobná léta a podobné zimy. Jen z jiné výšky a pohledu. A k tomu první velká láska, která nadobro, vlastně na 30 let trvající manželství, změnila léta, zimy a můj život. Jmenuje se Sylva.

 
Společně jsme studovali v Brně. Já technickou kybernetiku a Sylva stavební fakultu.

 
Tehdejší studium se o poznání lišilo od života dnešních studentů vysokých škol. Nejen dobou, ve které jsme byli, ale i dětmi, které se nám v průběhu školy narodili. Nejdříve syn Petr a později dcera Zuzka. V dnešní době poměrně nepředstavitelná věc, ale my bychom naše děti vychovávali i na brněnských kolejích …ale nedostali jsme je, a tak jsme do Brna z Ostravy dojížděli, střídali se a oba dostudovali. Ono to vlastně nebylo nic neobvyklého, ano, bylo to složité, ale na tu dobu docela běžné. Dodnes obdivuji Sylvu, že při našich dvou dětech takto dostudovala svoji fakultu.

 
Na vojenské katedře jsem strávil právě jeden semestr. Prostě jsem tam přestal chodit. Opravdu jsem nechtěl podle tehdejší komunistické ideologie a doktríny vystupovat jako třídně organizovaný proletář a bojovat proti třídně organizované buržoazii (tzn. proti všem na západ od našich hranic). Tohle mi nebylo vlastní. Přesto mě ze školy nevyhodili. Proč a komu nebo čemu za to vděčím, to nevím. Co však bylo jistotou, že místo absolventské roční vojny mě čekaly běžné dva roky vojenské služby. Pušku bych do ruky nevzal, abych s ní sloužil zvrácené ideologii tehdejšího režimu. Zachránila mě modrá knížka. Zachránila mě před vězením. Zachránila mě před dvěma lety bez rodiny a dala mi pár let života navíc. Mohl jsem se soustředit na práci, děti a rodinu.

 
Měl jsem štěstí. Kdo může říct, že se za socialismu už v neděli večer těšil na pondělní ráno, aby mohl jít zas do práce. Já ano! To Vám byla doba! Bavilo mě to. Totiž, jako servisní technik západoněmecké firmy jsem pochopil, že nemůžeme zůstat pozadu za západem a ve výzkumáku, kde jsem pracoval na vývoji řídících systémů jsem objevil tu nejlepší zábavu a práci v mém životě. Skutečně. Dnešní počítače jsou úplně jiné, ale tehdy, když můj osmibitový řídící systém předčil špičkový německý šestnáctibitový … byly to úžasné okamžiky, zkušenosti a výsledky. Ne, nechlubím se … bylo to období mnoha hodin navíc strávených v práci a vývoje.

 
A vyvíjeli se i jiné situace. Ve stejné době totiž emigroval brácha. A i já jsem viděl za hranicemi řadu příležitostí, ale bylo mi jasné, že v Československu zůstanu zejména kvůli rodičům, které jsem neměl to srdce opustit. Moje práce však byla akcelerátorem řady věcí, které jsem chtěl poznat, zkoumat a vyvíjet a bylo mi jasné, že i když budu pracovat šestnáct hodin denně, tak stejně krok se západními technologiemi neudržím kvůli železné oponě, přes kterou se k nám nedostávalo nic nového. Dobrým příkladem je nákup obyčejného tranzistoru za tehdejších „astronomických“ 20 Kčs, jehož dovoz trval jeden rok.

 
Psal jsem Husákovi, aby pustil Havla, pak přišlo několik vět a pak také podpis Charty 77. Příliš na ty věci nevzpomínám, je to už historie, ale proč jsem to dělal? Samozřejmě i proto, aby ten tranďák dorazil dříve, ale abych dosáhl i na jiné technologie a možnosti. Vždyť toho tady bylo tak málo. A taky pro spoustu dalších věcí a motivů … a jedním z nich byla i politika, ovšem to jsem ještě nevěděl, co přijde.

 
A přišlo. Listopad 89 a vznik Občanské fóra v Ostravě. Stál jsem u jeho zrodu. A dělo se toho v té době ještě mnohem víc. Z výzkumáku se stala skvělá firma, která dodnes existuje, a ze které jsem později odešel. Vlastně jsem postupně odjížděl na svém novém koníčku, kterým se stala politika. Ve dne jsem pracoval a po večerech dělal politiku a ta, podle názoru mých kolegů, mě odváděla od práce. Kooptací do krajského zastupitelstva a zvolením do prvního svobodně zvoleného zastupitelstva Ostravy za Občanské fórum jsem překročil hranici, kterou jsem do politiky vstoupil daleko více a začal pracovat na nových projektech. A opět mě to bavilo a dávalo to smysl.

 
Za úspěchy té doby považuji výstavbu Čistírny odpadních vod v Ostravě za miliardu a půl. Jako technický ředitel Ostravských vodovodů a kanalizací to byl právě můj projekt a nebylo to vůbec jednoduché. Dodavatelské firmy procházely privatizacemi a různě kolabovaly, přičemž na termín dokončení byly sankce. Současně jsem měl na paměti vztah města k dokončovanému projektu a získáním 25 % akcií z Fondu národního majetku v provozní společnosti Ostravské vodárny a kanalizace jsem Ostravě zajistil dohled nad správou veškeré infrastruktury a majetku pro další obhospodařování.

 
Dalším projektem byla firma na avioniku, kterou jsme založili s kamarádem. A abychom mohli zkoušet naše zařízení postavili jsme čtyřmístné letadlo COSY MKIV. Politickým projektem té doby se stalo moje přijetí do České strany sociálně demokratické. To bylo v roce 1997 a již v roce 2000 jsem se stal jejím předsedou v Ostravě. Pilotní průkaz na naše letadlo jsem si už neudělal, a vlastně jsem ani nelétal v oblacích, protože jsem nastoupil na město jako náměstek.

 
Rozešli jsme se Sylvou. S mou druhou ženou Monikou, která měla z předchozího manželství, stejně jako já, také dvě děti, jsme přivedli na svět dva kluky. Davida a Matyáše, kteří jsou dnes zdatní puberťáci a mají dvanáct a čtrnáct let.

 
Na městě jsem zahájil celou řadu projektů, které by naše město a kraj posunuly před těmi ostatními. Čím více jsem pracoval tím více jsem si uvědomoval, že dokud nebudu „šéfem šéfů“ nepovede se mi dokončit skutečně velké věci. Přál jsem si rozhýbat velké celky. A povedlo se. Strávil jsem dvě období jako primátor města Ostravy. Svou veškerou energii jsem věnoval tomuto městu a věcem, které jsem považoval za důležité pro budoucnost a prospěšné pro lidi.

 
Mimo jiné se mi povedlo s pomocí prozřetelnosti a všech pozitivních lidí z různých politických stran rozvinout Vědeckotechnologický park. Projekt, který ovlivňuje a ještě ovlivní budoucnost našeho kraje. A mimochodem, dnes je to pár tisíc lidí, kteří tam stále působí nebo, kteří tam začali jako třeba TIETO a kteří přinášejí značnou přidanou hodnotu. Ve vědě, výzkumech, IT a to nemluvím o dobrém jménu, které vytváří a přináší našemu městu a kraji. Navíc, spojení s dalšími obory, lékařskými či nanotechnologickými vytváří velmi synergické uskupení se značným přesahem do budoucnosti. Podařilo se také připravit více než pět set hektarů ploch pro průmyslové využití v Hrabové, Mošnově a Přívoze. Jsou to průmyslové zóny, kde dnes pracuje více než šestnáct tisíc lidí a to je takřka třikrát více než v současná Liberty Steel. Průmyslové zóny pomohly naprosto zásadně restrukturalizaci regionu a vývoji obyvatelstva, které bylo z dob minulých prakticky zcela závislé na uhelném průmyslu.

 
Již jsem se zmínil o lékařském oboru. A právě to byl zdroj odporu tehdejších privatizátorů z ODS, který souvisel se založením fakulty medicíny na Ostravské univerzitě. Proč privatizátorů? Protože s tím úzce souvisela Fakultní nemocnice v Ostravě, která jen tak tak unikla zprivatizování. Mám radost, že právě v této nemocnici pracuje celá řada studentů právě z ostravské medicíny. Jsou to stovky lékařů a nad rámec toho se jedná o prestižní obor, který pro náš kraj a město znamená lepší a dostupnější vzdělání a vyšší perspektivu pro mladé lidi, kteří chtějí studovat tam, kde žijí.

 
A bylo by toho ještě více. Dívám se do budoucnosti a říkám si „jaké to bude za deset, dvacet nebo třicet let. Jak se tady bude dařit lidem. Co je potřebné udělat dnes, aby to mělo významný efekt v budoucnosti. Myslím, že umím dávat věcem směr, ale přes to vše, co jsem řešil, jsem ten vlastní na určitý moment ztratil.

 
V roce 2014 jsem se rozešel se Sociální demokracií. Důvodů by bylo mnoho a dalo by se o tom dlouho mluvit. Ztráta politické podpory, únava po dvanácti letech a zejména nová vlna politiků, vlastně nezkušených a prospěchářských lidí, si myslela, že koláče padají do pusy bez práce. Odešel jsem.

 
Uplynulo několik let. Ti lidé v politice zůstali, sice zkušenější, ale o to více prospěchářštější. Názory a postupy nezměnili a poté, co účinně přesvědčili své okolí, že pracovat pro lidi neumí a zničili i to dobré co tu bylo, mě pozvala Sociální demokracie zpět.

 
Mezitím náš kraj ztratil tempo, investice jak soukromé tak veřejné klesly. V době, kdy jsem vedl ostravskou radnici, byl náš kraj ze tří set evropských regionů ten, který vyčníval mezi deseti nejrychleji se rozvíjejícími. Měl totiž vizi a díval se do budoucnosti. Pracovali jsme s lidmi a pro lidi. Kraj měl koncept a vše co se dělo, mělo smysl a cíl. Zkusím jej znovu rozhýbat. Proč? Protože spolu DOKÁŽEME VÍC!
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image
Image